Vítězové a poražení letošních voleb. Jsme svědky začátku konce hnutí ANO?

Na úrovni méně početných zastupitelstev se projevuje oslabování celostátních politických stran v komunální politice. Parlamentní strany v těchto případech buď vůbec nekandidovaly, nebo kandidovaly pod jiným názvem tak, aby svoji identitu skryly. Ukazuje se, že se lidé v menších obcích častokrát rozhodují nikoli podle své volby v parlamentních volbách, ale na základě zkušeností s místní politikou i lokálními osobnostmi. Posílila místní sdružení, která v porovnání s předchozími komunálními volbami získala dva tisíce nových zastupitelů.

V souvislosti s obecními volbami se do popředí veřejné debaty znovu dostala otázka o demokratičnosti místních voleb. V necelých třiceti procentech všech obcí byla sestavena pouze jedna kandidátka odpovídající počtu míst v zastupitelstvu. Mnohem četnější debaty následovaly po vyjádřeních politiků současné parlamentní většiny, kteří volby na místních úrovních i do Senátu rámovali jako „referendum o vládě“. O tom, jak toto referendum dopadlo se můžeme přesvědčit na základě výsledků z větších měst, v nichž hnutí ANO vládne.

Premiér Andrej Babiše musel během sčítání zkousnout fakt, že jeho hnutí toto referendum prohrálo. ANO ztratilo hlasy po celé republice, největším zklámáním jsou hlavně ztráty bašt na severu Čech i periferních okresních měst na Moravě, speciálně s oblastí moravské Hané, kde se koncentruje významná část podniků spadajících pod holding Agrofert. Významnou kategorií jsou pak krajská města, která na této úrovni odráží celostátní politiku nejvíce. ANO přišlo ve všech krajských městech dohromady o 43 míst, výjimku tvoří jen Plzeň, kde nejsilnější vládní strana počet křesel proti minulým volbám navýšila.

Mnohem hůře pak dopadly zbylé strany vládnoucí koalice – SPD Tomia Okamury a Motoristé. U obou stran lze mluvit o postupné marginalizaci. I když se současný předseda sněmovny a lídr Svobody a přímé demokracie nechává slyšet, že jeho strana dopadla dobře, fakt, že hnutí ztratilo dvě třetiny zastupitelů hovoří o něčem jiném. Motoristé pak jen potvrzují pověst tzv. „strany na jedno použití“, protože jejich zisky jsou mizivé a všech 20 zvolených zastupitelů skončí v opozici.

V táboře opozičních stran panovala před volbami jistá nervozita napětí. Hlavně kvůli otázce, zda se Starostům a nezávislým podaří přeměnit růst popularity na celostátní úrovni v místa na úrovni místní. A jistá míra pozornosti se upínala také k lidovcům vedeným hejtmanem Janem Grolichem.

 Z opozice nejlépe vzešli právě Starostové. Nejen že navýšili počet svých zastupitelů, ale dokonce získali nejviditelnější posty v radě čtyř největších měst České republiky. Nový pražský primátor Petr Hlubuček je již domluvený na půdorysu koalice hnutí STAN, Spolu a třetí strany o níž se zatím vedou jednání. V Brně společně s lidovci vyhráli volby a v Plzni i Ostravě obsadí posty v radě města.

Opozici napomohla menší účast voličů vládních stran, zkušenost s hnutím ANO na lokální úrovni a také výroky čelních představitelů vlády. V době převratného zadlužování země často zmiňují o vybírání finančních rezerv velkých měst a obcí, často pod podmínkou, že musí s vládou spolupracovat.

Senátní volby pak patřily opozici. Zde lze opět mluvit o neúspěchu vládních stran, jejichž voliči k volbám nepřišli, především pak ve druhém kole, kde účast byla jejich menší. Za překvapení lze jednoznačně označit obvod č. 75 Karviná – jediný, kde hnutí ANO obhajovalo senátorskou pozici a po šesti letech se mu ji obhájit nepodařilo.

Může se zdát, že opoziční strany převzaly momentum a dokáží vytvořit blok schopný porazit Andreje Babiše v následujících volbách. Avšak všechno záleží na tom, jestli předsedové opozičních stran dokáží přenést praxi z komunálních i senátních voleb na celostátní úroveň a také, jestli nepřeváží osobní antipatie. Lidovci i TOP 09 se nyní nacházejí pod pětiprocentní hranicí vstupu do sněmovny a samostatná kandidatura pro ně může být riskantní. Proč tak nenavázat na úspěch z roku 2021? Letošní volby do Senátu, kde došlo ke vzájemné domluvě mezi ODS, STAN, Lidovci i TOP09 přesvědčivě ukazují, že voliči nevládního tábora jsou ochotni zvolit společné kandidáty. Opoziční voliči tenhle krok ocenili i před pěti lety, a pokud strany signál pochopí a odstoupí od vzájemného osočování, kdo komu sebral členy – míněn je spor mezi lidovci a TOP09 na jižní Moravě –, může takový blok Andreje Babiše, potažmo vládní strany porazit.

Cílem však nemůže být pouhá „porážka“ Andreje Babiše. A zde si strany mohou vzít příklad, co proti situaci z roku 2021 změnit. K vítězství opozice musí nezbytně patřit také ucelený a jasný program, který nebude slibovat „deagrofertizaci“, „směřování na Západ“ bez jasně definované pozice. Ani sliby v oblasti hospodaření státu, v níž bude mít opozice horší pozici, nemohou být pouhým zúžením na menší či větší daně, škrty ve výdajích či „proinvestováním se z krize“. Opozici tak čeká nelehký úkol. Andrej Babiš rozhodně neprohrává a ani v politice nekončí. Přes nesympatie, které k němu můžeme pociťovat se pořád jedná o zkušeného politika, který se své pozice nevzdá, přestože letošní volby drtivě prohrál.