Jak ke zrodu myšlenky uspořádat sjezd sdružení zrovna v Brně došlo? Předešlá setkání se pokaždé pořádala na německé půdě. Není divu, nejen Berndt Posselt, ale i lidé z jeho okolí si jistě uvědomovali vážnost tématu pro české prostředí. Iniciativa z české strany nakonec vzešla během loňského roku z okruhu významných intelektuálů zastoupených bývalým disidentem Milanem Uhdem, spisovatelem Pavlem Kosatíkem a mnohými dalšími. Signatáři prohlášení vyzvali Landsmannschaft, aby do moravské metropole přijel a my bychom s nimi symbolicky nastoupili na cestu smíření s vlastní, byť bolavou, dějinnou zkušeností.
Téma štěpí i místní politickou scénu. Zatímco zástupci opozice zablokovali návrh Motoristů na usnesení odsuzující celou akci, vládní strany dále využívají podprahovou rétoriku zaměřenou na strach a nenávist. Na scénu se opět dostávají Benešovy dekrety. Ano, dlouholetý předseda Sudetského sdružení považuje výnosy vydané krátce po druhé světové válce za rozporuplné, už jen kvůli vztahování kolektivní viny. Avšak je nezbytné zmínit, že je to již deset let, co se Landsmannschaft vzdal nároků na reparace i navrácení zkonfiskovaného majetku. K žádnému ‚‚obsazování chalup’’ ani vyplácení reparací se neschyluje, přestože si část národovecké scény myslí opak.
Jistě bychom nyní mohli v parafrázích prohlášení politika z jedné, či druhé strany pokračovat. Zrovna u natolik kontroverzní otázky se přímo nabízí vyjádřit vlastní pozici. Festival Meeting Brno už po několikáté nabízí prostor (nejen) k objevování minulosti a identit města, jeho zapomenutých příběhů i milníků.
Existuje u nás ideálnější místo pro usmíření se s minulostí než právě Brno? Město, v němž se v průběhu války nacisté dopouštěli hrůzných zločinů proti tamnímu obyvatelstvu? Místo, kde se krátce po konci války chopili spravedlnosti samozvaní vykonavatelé ‚‚práva’’? Metropole, v jejímž středu byli shromážděni němečtí obyvatelé a bez váhání vyhnáni na dlouhý pochod smrti? Jen málo míst u nás sdílí z pohledu českého potýkání se s německým živlem podobnou zkušenost.
Fakt, že jsme v těchto dnech po podobných událostech schopni mluvit o smíření, odpuštění vzájemných křivd a společné cestě do budoucna značí jedno. Obě strany prokázaly vyspělost snažíc se ohlédnout na uplynulou historii s odstupem i odpuštěním. Jen sdílená vize společného soužití poukazuje, že máme být nač hrdí.
Bohužel se v České republice objevují tací, co namísto budování mostů raději mosty boří vyvoláváním strachu. Ten v lidech probouzí silnou podrážděnost, již poté ventilují na veřejných shromážděních, a hlavně na sítích, kde ve svých názorech ustrnou. Národovci tak podle svého osvědčeného postupu otevřou dávno zahojené rány ve jménu ‚‚vlastenectví’’. Nemíní nikomu připomenout, že existuje i jiný způsob vypořádání se s vlastní minulostí. Nebezpečně se jeví už jen jejich jednostranný a Čechům nakloněný výklad. Historie nebyla nikdy černá, nebo bílá. Snaha namluvit lidem, že byli vždy oběťmi tento výklad pouze podporuje, utvrzuje v pocitu vlastní výjimečnosti, odrazuje od poznání vlastních dějin.
Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení umožňuje se podobným hlasům postavit čelem. Zatvrzelý nacionalismus, trvání na vlastní neomylnosti a vyvolávání strachu k ničemu dobrému nevedou a nikdy ani nevedly – dvacáté století toho budiž důkazem. Příští týdny skýtají velký potenciál. Potenciál ukázat okolnímu světu, že česká zkušenost vede k lepšímu pochopení nás i ‚‚těch druhých’’.
