Institut Paměti národa hostil první část pořádané události. Návštěvníci mohli nejdříve zhlédnout snímek Šedé včely, vycházející ze stejnojmenné knižní předlohy Andreje Kurkova, referuje o životu dvou starších mužů v opuštěné vesnici na linii mezi frontou a zbylým územím. Sergej a Paška se ocitli v soukolí dějin, jemuž sami nedokáží vzdorovat, a tak se upnuli k jediné možné variantě takové situace, přežít. Sergej, čilý včelař, hledá útěchu ve svých úlech. Oba hrdinové snažící se o co největší odreagování každodenními starostmi jsou však zasaženi náhlým příchodem odstřelovače do vesnice. Jeho příchod oživí spory mezi oběma muži ohledně otázky viny či neviny za válku. S koncem pochmurného až surového díla zachycující válečné prostředí vyvstalo mnoho otázek.
Na takové dotazy posléze mohla odpovědět ukrajinistka Lenka Víchová, pravidelná komentátorka pořadu Jak to vidí… na vlnách Českého rozhlasu plus. Řeč přišla nejen na téma života v takzvané ‚‚šedé zóně’’. Pokud podle Víchové něco odráželo realitu, pak lze mluvit například o typickém ukrajinském humoru, kdy místo odpovědi na otázku přijde otázka. Otevírá rovněž problematiku přesídlení. Samotná válka totiž nepřinesla pouze uprchlickou vlnu z území Ukrajiny do států střední a východní Evropy, ale mnohem podstatnějším problémem se ukázalo být vnitřní přesídlení v rámci jednoho státu. Stejně jako Sergej s Paškou stál nemalý počet Ukrajinců před otázkou, zdali zůstat na místě anebo domov zavčasu opustit.
Ukrajinistka dále neopomenula ani historický kontext, totiž že za poslední tři století došlo ke 24 invazím, nebo napadením svým východním sousedem. S takovými zkušenostmi se těžko uzavírá příměří, natožpak důvěrné vztahy. Ruská invaze s sebou přinesla fenomén stejných podobných nálad na otázky integrace Ukrajiny v mezinárodních společenstvích. Zatímco před invazí se podpora vstupu do NATO, nebo EU znatelně lišila, nyní je podpora pro členství ve všech zemích stejná. S nadějeplným konstatováním přijetí Ukrajiny do rodiny ostatních evropských zemí debata skončila a hosté se mohli těšit na druhou polovinu chystaného programu.
Zbytek programu se po konci pondělní části přesunul do atria fakulty sociálních studií. Úterní program svým proslovem uvedla ukrajinská konzulka v Brně, paní Anna Proshko. Sérii kulatých stolů a prezentací otevřela debata Viliama Ostatníka a Zdeňka Petráše. Společně debatovali o proměně fronty během čtyř let ruské války. Bojiště se mnohokrát proměnilo, stejně jako vojenská taktika i využívání zbraňových systémů.
Posléze v atriu vystoupila Iryna Kmeť, která mluvila o své činnosti na Ukrajině. Vystudovaná filoložka vyučovala před ruským vpádem na univerzitě, psala básně i prozaická díla, zajímala se o ukrajinskou kulturu. Dobrovolnictví se svým spolkem věnuje již od roku 2014, nicméně s invazí přišel zlom a od 24. února se její život od základu změnil. Z polic univerzitních knihoven zmizely veškeré knihy, nahradil je potřebný materiál pro vojáky přímo na frontu. Ona sama se v současné době naplno věnuje koordinaci zasílané pomoci. Během své prezentace doprovázející její projev zmínila důležitost ukrajinského odporu. Ukrajinci totiž nebojují jen tak ledajakou válu. Bojují za svou státnost, jež se agresor snaží i za cenu vlastních vysokých lidských ztrát zlikvidovat. Dle jejích slov až nyní Ukrajinci přehodnocují pohled na období od roku 1991, co nedokázali dostatečně ocenit. Za její návštěvu i představení náplně její práce děkujeme.
Po krátké pauze následoval Kulatý stůl s dvěma českými novináři s reportérskými zkušenostmi z první linie, Andreasem Papadopulosem a Martinem Novákem. Z prvních dojmů si oba vybavují především panující nervozitu v hlavním městě. Obavy z bleskového ovládnutí byly namístě, jelikož nikdo si nebyl jistý rychlostí ruského zásahu. Nyní, po čtyřech letech trvající války, panuje v řadách ukrajinské společnosti i armády únava, což je zcela zřejmé. Nejlepší obranou se ukazuje snaha nežít ve strachu, žít relativně normální život tam, kde se to dá. Toho času zahraniční zpravodaj České televize a redaktor Seznam zpráv se dotkli tématu objektivity, s ní však problém nemají, poněvadž zachycují válečné dění z pohledu napadeného, nikoliv útočícího. Oba žurnalisté se na závěr shodli na nutnosti poskytnout divákovi pohled na situaci v daném místě. Zážitek reportéra je v takových i jiných případech zanedbatelný.
S koncem zpravodajského bloku se program překlenul do části zabývající se českým vztahem s Východem jako celkem. Pavel Havlíček z AMO a diplomat David Stulík během hodinové debaty probírali tuzemské vztahy se zakavkazskými republikami i balkánskými zeměmi. Takové regiony jsou často opomíjeny, načež situace využívají Rusové budující v těchto oblastech silné vlivové sítě. Evropská unie poněkud zaspala, a proto se nedokázala zavčas bránit informační válce. Přitom podle názoru Davida Stulíka Česká republika může těžit ze své dlouholeté expertizy, jež je uznávaná ostatními partnery po celé Evropě. Západní Balkán i republiky na Kavkaze pro nás však znamenají příležitost svůj vliv rozšířit a zamezit Rusům imperiální rozpínání. Diskutující se rovněž zastavili u Ukrajiny, respektive jejího začlenění do EU. To by mohlo nastat již v roce 2027, postupným získáváním výhod až úplným začleněním. Snadnější proces blokují Maďarsko se Slovenskem.
S posledním příspěvkem celého programu přišel Martin Ocknecht z organizace Post Bellum. V prezentaci nás seznámil s činností organizace od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Post Bellum koordinovaně s Paměti národa pořádá sbírky na humanitární pomoc napadené zemi. Současně s tím pomáhá mnoha zraněným válečným veteránům, jimž usnadňuje návrat do běžného života. Jejich příběhy mohou lidé zhlédnout a poslechnout na sociálních sítích.
Na závěr bychom velice rádi poděkovali členům Studentské Sekce, Konrad Adenauer-Stiftung a IIPS za přípravu tak náročné akce, všem hostům za účast, divákům za zájem a Ukrajině za její vytrvalý boj.
