Předchozí sjezdy krajanského sdružení se vždy odehrávaly v různých německých městech. Letos se však potkáváme poprvé mimo německou půdu v Brně. Co to pro Vás osobně znamená?
Je to velmi emotivní, na Moravě jsem se narodila a k samotnému místu mě pojí velké pouto. Jen když si vzpomenu na sedláky jezdící na barevných traktorech do Brna a poté se vracející zpátky na vesnici.
Narodila jste se krátce po válce na Moravě v Rostěnicích na Vyškovsku, co se Vám při vzpomínce na rodnou vesnici vybaví?
Vždy když se vrátím zpátky, znamená to pro mě hodně, jsou zde mé kořeny, pocházím odtud a po dlouhou dobu na stejném místě žila moje rodina. Pro vyhnané bylo strašně těžké, když museli veškerou historii nechat za sebou a ze dne na den místo opustit. Nyní se potkávám se spoustou lidí, bavíme se spolu a Rostěnice pravidelně navštěvuji.
Jaký osud stihl Vaši rodinu?
Rostěnice patřily mezi společenství obcí sdružující dalších sedm německých vesnic. S koncem války se mezi lidmi rozneslo, že ‚‚teď to s námi (Němci) nebude dobré’’. Otec tou dobou pracoval ve Vyškově jako truhlář, vyráběl rakve. Před koncem války byl totálně nasazen a vystřídal vícero prací. Díky němu se tyto zvěsti dostaly ke mně, mému bratrovi a těhotné mamince, proto jsme za ním odešli do Vyškova. Maminka chtěla porodit a zůstat ve městě, ale nešlo to. Vrátili jsme se tedy zpět do Rostěnic na malý statek, z něhož jsme byli posléze vysídleni.
Po vyhnání jste se dostala do Mnichova, jak probíhal Váš příchod do Německa?
Byli jsme sedláckou rodinou na malé vesnici a poté jsme se také dostali na statek v malé vesnici, akorát v Bavorsku. Němci nás zaměstnali, zpočátku bez táty. Ten za námi přijel až o rok později, v roce 1946. Když jsme do Německa dorazili, šlo sice o cizí zemi, ale prostředí bylo dost známé. Po příchodu jsme si nebyli vůbec ničím jistí. Na druhou stranu, na rozdíl od jiných uprchlíků jsme mluvili německy, tím pádem byla domluva snazší a lidé nás přijali (Pozn. po válce se na území dobytého Německa nacházely statisíce tzv. displaced persons z řad vězňů z koncentračních táborů, zajatých vojáků, nebo nuceně nasazených dělníků).
Němčina Vám tedy příchod do místní komunity ulehčila…
Když jsme poprvé přijeli do Německa, naši hostitelé si nás museli vyzvednout na nádraží. S otrhaným oblečením jsme vypadali jako Romové a nic dobrého si o nás nemysleli. Byli zděšení, sami si jako sedláci nežili na vysoké noze a ve chvíli, kdy museli přijmout dalších pět lidí do své domácnosti... Museli jsme se vměstnat do malé místnosti o devíti metrech čtverečních. Na místě panovala nervozita mezi námi nově příchozími a starousedlíky. Pomohla nám společná víra, která na začátku prolomila ledy a napětí se přeci jen zmírnilo. Neřekla bych, že situace byla pohodová od samého začátku, vše se srovnalo až časem.
Věřím tomu, že opuštění Československa ve Vaší rodině vyvolalo mnoho emocí. Jak na celé období zpětně nahlíželi?
Naši rodinu to málem zlomilo. Po válce pro nás nastalo období strachu, protože jsme se báli jakéhokoli násilí a znásilnění. Uvědomovali jsme si, že patříme mezi ‚‚zranitelné’’, kteří se mohou ocitnout v ohrožení.
Kdy jste se poprvé dostala s Vašimi rodiči do řeči o čase stráveném v Československu?
Když jsem trochu vyrostla, vůbec mě to nezajímalo. Nová země, nová škola, nové kamarádky, nevnímala jsem to. Navíc jsme se s rodiči o Československu tolik nebavili, do země jsme sice pravidelně jezdili, ale pokaždé když se do země svého původu vrátili, nikdy na Čechoslováky nenadávali, necítili žádnou zášť, udržovali s nimi i nadále dobré vztahy. Poprvé jsem s nimi do Rostěnic vyrazila v roce 1966 a byla jsem překvapená. Můj otec tehdy potkal svého starého známého. Po válce svědčil před soudem o jeho nevinně. Dojalo mne, že i po tak dlouhé době na sebe nezapomněli a bavili se spolu.
Československo bylo po dlouhou dobu pod nadvládou komunistické diktatury, jak jste vnímala ten rozdíl mezi tím, co se dělo tady a u Vás v Mnichově?
Cítila jsem se zde stísněně. V Československu jsme se moc dlouho zdržovat nemohli, navštívená místa jsme museli poměrně rychle opustit. Nejdříve jsem návštěvy na Moravě neprožívala. Nechápala jsem své rodiče, když se jim při příjezdu do své domoviny rozzářily oči. Všechno na mne dolehlo až později, když jsem si uvědomovala důležitost těch míst, kde jsem se narodila, kde vyrůstali moji rodiče, kam chodili do školy. Navíc jsme navštěvovali hřbitovy, kde leží moji předci, což ve mně vyvolalo mnoho emocí.
Po revoluci nastalo mnoho zlomů. Jedním z milníků prvních deseti let nabyté svobody se nepochybně stalo podepsání česko-německé deklarace, v níž se mimo jiné píše o snaze obou národů nechat uplynulé křivdy minulosti. Co pro Vás smíření znamená?
Pro mě smíření znamená respekt k druhým lidem, snahu druhého člověka pochopit a nahlížet na něj tak, jaký je, bez žádných předsudků. Nejdůležitější při smíření je se vzájemně vyslechnout. Vezměte si, kdybychom se tady u jednoho stolu na nečem neshodli. Nestačí pouze mluvit a argumentovat, ale i vyslechnout názory druhého, abychom společně mohli spolupracovat.
Již několik let jste čestnou předsedkyní spolku Wischauer Sprachinsel, sama jste v komunitě stále aktivní, přesto pokud vím se Váš manžel, rodilý Bavor, o Vyškovsko a místní komunitu zajímal. Proč a jak veškeré úsilí začalo?
Můj muž se narodil v Mnichově, ale sžil se se mnou a stál o poznání mých kořenů, odkud pocházím, jaké životy lidé v mé rodné vesnici vedli.
Ke všemu jej tedy dovedl zájem o Vás a jistá míra zvědavosti.
Ano, dělal to ze zájmu a dychtivosti po znalosti, po informacích. Ze zájmu o mě a moji minulost, aby mne dokázal pochopit. Zajímalo ho okolí mojí vesnice, chtěl mluvit s místními, snažil se poznat naši kulturu. Nestál o to, aby se Češi s Němci přehlíželi. Naopak chtěl, aby společně spolupracovali. Sám nic takového nezažil a toužil po tom více poznat, že odtažitost ve smyslu ‚‚ty Čech ty špatný, ty Němec ty špatný’’ nikam nevede.
Čemu se spolek věnuje nyní? Jaká je v současné době jeho hlavní náplní?
V současné době se v Muzeu Vyškovska pořádá výstava (Pozn. Výstava ‚‚Donuceni odejít’’ přibližuje vyhnání německých obyvatel z Vyškova a blízkého okolí). Když jsem se kurátorů ptala na to, co říkají na protesty, které se v Brně proti sjezdu sudetských Němců pořádaly, odvětili mi, že je jejich výhradním právem výstavu o společné historii pořádat. V mých rodných Rostěnicích se v Obecním domě nachází výstava o německém jazykovém ostrůvku. Malé smíření pro mne rovněž spočívá v tom, že když současní obyvatelé renovovali můj rodný dům, zeptali se mě, jak dům dříve vypadal, co se kde nacházelo, co kde dělali a inspirují se mým vyprávěním.
Náš rozhovor pomalu spěje ke konci, přesto bych se rád vrátil na začátek a zeptal se otázkou podobnou té, jež jsem Vám položil v úvodu. Proč je pro Vás setkání v Brně důležité?
Koneckonců je to jedno, kde sudetské Němce přivítají. Ale pro mě to setkání znamená mnoho, protože chovám k Moravě vřelý vztah. V okolí Brna jsem se narodila, odsud jsme byli vyhnáni. Chceme se vrátit tam, odkud pocházíme. Přijde nám to jako milé gesto, vrátit se zpátky. Bála jsem se sem přijet, protože jsem nečekala, jaký rozruch celá akce vyvolá. Ani demonstrující však nemohou popřít fakt, že Němci zde po dlouhou dobu žili, byli vyhnáni a že na tom nic nezmění. I přes demonstranty se najdou mladí lidé, kteří se o podobnou akci zajímají, účastní se jí. Podobné akce by dle mého názoru neměli starší lidé pořádat, nejen že už ‚‚toho mají dost’’ (smích), ale navíc jsou mladí lidé zbaveni různých negativních emocí. Kdyby nebylo mladých, spousta věcí by nevznikla.
Rádi bychom poděkovali organizátorům festivalu Meeting Brno, jmenovitě Valerii Losseff za zprostředkování rozhovoru a Annice Losseff za tlumočení našeho rozhovoru.
