Známé přísloví praví, že ‚‚v nouzi poznáš přítele’’, a právě takového přítele jakým je nynější český premiér (znovu)poznává jeho slovenský protějšek Robert Fico. Druhý jmenovaný se v posledních měsících ocitl v částečné mezinárodní izolaci. Vinou otevřeně proruských vyjádření, opakovaných návštěv ruského prezidenta a neochotě jakkoli pomoci napadené Ukrajině, začali představitelé západoevropských zemí Bratislavu ignorovat. Nově vznikající nizozemská vláda Roba Jettena ve svém programovém prohlášení přímo zmínila Slovensko jako jednu ze zemí narušující stabilitu evropského projektu. Dokonce i bývalá česká vláda ukončila pravidelná setkání se svým východním partnerem. Ficovi tak zbyly pouze jednání v rámci Evropské unie v Bruselu a regionální iniciativy na poli Visegrádské čtyřky a Slavkovského formátu. Jak však ukázal nově zveřejněný dokument, situace se pro Fica může zlepšit, získá totiž cenného spojence.
Dokument, o němž je nyní řeč publikoval v celém znění web iRozhlas.cz. Memorandum o prohloubení vzájemné spolupráce mezi Slovenskou a Českou republikou definuje posílení společné kooperace na úrovni ministerských resortů. Znění preambule prozrazuje, co si slovenští partneři od podpisu slibují. Ve vládě Andreje Babiše vidí důležitého spojence, či koaličního partnera s nímž by na evropské úrovni společně prosazovali společnou agendu. Přesto zní na první pohled neutrálně – odkazuje na dlouhodobou spolupráci mezi oběma zeměmi, odvolává se na společnou historii a co víc, vyzdvihuje nutnost míru v Evropě, o nějž se obě země hodlají zasadit. Jednotlivé kapitoly konkrétní agendu spolupráce nevznáší, hovoří v obecné rovině a odvolává se na již existující plány ministerstev do konce volebního období.
Vzniku smlouvy předcházela četná pracovní setkání ministrů obou zemí. Členové české vlády jezdili na Slovensko prakticky ihned po uvedení do funkce. Prvním člověkem, kdo tak učinil, se stal ministr zahraničních věcí Petr Macinka v prosinci loňského roku. Jeho cestu posléze následovali kupříkladu ministr dopravy Ivan Bednárik nebo ministr obrany Jaromír Zůna. Memorandum se dá označit za vyvrcholení těchto cest, během nichž byly diskutovány základní body budoucí spolupráce. Proti původním plánům se však podpis dohody o měsíc pozdržel.
Lze z pohledu České republiky mluvit o přínosné smlouvě? Zdaleka nikoliv. Před nástupem aktuální vládní garnitury bylo Česko činným a spolehlivým spojencem, dokázala umně vytvářet ad-hoc koalice s ostatními státy při prosazování vlastní agendy a její jednotná zahraniční politika byla pro vlastní partnery čitelná. Obávám se však, že z dlouhodobého hlediska postrádá podobný dokument na významu. Mezi priority třetí vlády Andreje Babiše se stav zahraničněpolitické spolupráce rozhodně neřadí. Ústředním motivem jeho vlády je krom zaklínání se hesly o sociálním státu a zdravotnictví udržení výnosů z vlastního byznysu.
Memorandum o prohloubení spolupráce je jen jedním z dalších povedených obchodů, tentokrát se spokojeným kupujícím i prodávajícím. Kdyby byl býval ministerský předseda znal poměry země – hlavně její historickou zkušenost s Východem – již zastupuje, došel by k mnoha odlišným závěrům. Třeba k těm, které říkají, že kooperace s vládami rozebírajícími demokratické instituce k lepším zítřkům nevede. Možná by jej napadlo, nebo alespoň mohlo napadnout, že české pohledy směrem na Východ jsou v době geopolitických otřesů rizikové a že zájem Východu rozhodně nespočívá v prosperující demokratické společnosti. Premiér dle mého úsudku rozehrál zmíněnou smlouvou hru, jejíž pravidla rozhodně nezná. Otočení kormidla zahraniční politiky sice může dílem pomoci podnikání jedince, pro obraz sebevědomé středoevropské země však může nést nedozírné reputační následky.
