Netaktní waltz Friedricha Merze

Perné dny prožívá nynější lídr největší německé politické strany. Aktuální geopolitické změny mu však do karet příliš nenahrávají. Stejně jako ostatní lídři, musí i on reagovat a nezdržet se zkrátka. Uplynulé týdny se však v jeho případě nesou v atmosféře neopatrných změn ve vztahu k ostatním zemím. Spojené státy, Írán, Čína. Patrně u vás vyvstává otázka, proč zmiňuji zrovna tyto země? Odpověď je poměrně triviální – ve vztahu k těmto státům Merz (ne)opatrně změnil svůj přístup.

Od poslední návštěvy Friedricha Merze v Bílém domě neuplynul ani měsíc a předseda vládní strany už ve vztahu k americkému prezidentovi razantně změnil názor. Před zraky přítomných novinářů ustrnul a odsouhlasil de-facto všechno, co Donald Trump prohlásil. Z celé situace Merz dobře nevychází. Bez jakékoli odezvy naslouchal posměškům na adresu Pedra Sancheze kvůli neochotě vynakládat více prostředků na obranu i jeho kritice zásahu Spojených států v Íránu. Španělský premiér nebyl jediným uraženým – během krátké chvíle jich přibylo víc – na ukázku kancléřovy snahy předejít hádce za každou cenu to však postačilo. Od uplynulé návštěvy se však německý pohled na válku na Blízkém východě vyvinul. Náznaky možné změny šlo zaznamenat při návštěvě českého premiéra, když hovořil o ‚‚ neexistujícím plánu na ukončení nekonečné války’’.

Již zmíněný Írán se stal trnem v oku spolkové vlády. Počáteční podpora zásahu izraelsko-amerických sil ve snaze svrhnout nebo minimálně oslabit teokratickou vládu se momentálně zhroutila. Íránský plán zablokovat Hormuzský průliv a znemožnit tím průplav lodí převážejích ropu chce americká administrativa s pomocí členských států NATO prolomit. Friedrich Merz nicméně postoj v otázce zapojení do války otočil. Ostatně, mezi členskými státy Severoatlantické aliance byl od začátku jediným zastáncem zásahu. Nyní se ale zařadil po bok ostatních evropských lídrů a jakékoli zapojení Německa vyloučil během svého středečního projevu k Bundestagu. Odtažitý vztah k USA s sebou přináší na první pohled nezřetelný důsledek – obrat k Číně.

Její role nabírá na důležitosti a předseda Křesťanskodemokratické unie si toho je zcela vědom. Kancléřova administrativa se sice pokusila hledat i jiné asijské trhy, kterými by snížila vazbu na Čínu, avšak trh největší asijské ekonomiky zcela nevyřazuje – ba naopak. Důraz na lidskoprávní otázky byl nyní upozaděn, a pakliže by se dal jedním slovem vyjádřit Merzův vztah k Číně, nabízí se ‚‚pragmatismus’’. Obchod s touto zemí přináší jistotu, přeci jen je na vzestupu. Německo posílením obchodních vztahů sleduje (nebo alespoň může) sledovat dvě roviny – naplnění ekonomických faktorů (posílení ekonomické kondice) a politických (odstranění bariér jakými jsou cla a další). Japonský profesor Yuchi Morri nicméně tvrdí, že so Friedrich Merz svými kroky kupuje především čas. Čas na to, aby nemusel čelit sporu s posilující mocností, jenž by pro jeho ‚‚střední mocnost’’ nemusel dopadnout dobře.

Německá zahraniční politika vedená kancléřem v poslední době prochází zřetelnou proměnou. Dílem sice působí stabilně (například v setrvalé kritice Viktora Orbána), dílem pak lavíruje mezi podporou té či oné světové mocnosti. Jak se její postoj vyvrbí s následujícím děním zůstává otázkou. Kroky Friedricha Merze na parketu světové politiky však momentálně působí netaktně.