Vstoupit, či nevstoupit do Evropské unie? Otázka, jež ve veřejné debatě na Islandu opět ožívá. Současná středolevicová vláda pod vedením premiérky Kristrún Frostadóttir se krátce po uvedení do úřadu v roce 2024 zavázala, že referendum o obnovení rozhovorů vypíše do roku 2027. Nemalou mírou na urychlení procesu přispěl i americký prezident Donald Trump. Nejenže na Island uvalil cla, ostrovní stát dokonce několikrát zmínil ve svém projevu na ekonomickém fóru v Davosu. Můžeme pouze spekulovat, zdali tím chtěl mezi řádky ‚‚něco’’ naznačit, nebo si jej jen spletl se sousedním Grónskem. Jedna věc však zůstala jasná – posílení vztahu s kontinentální Evropou přinese spolehlivější garanci vlastní bezpečnosti. Očekává se, že Althing (islandský parlament) vyhlásí termín referenda ke konci března, nejpozději zkraje dubna. Je vhodné připomenout, že vztah mezi Unií a Islandem nebyl v minulosti nejvřelejší.
Ostatně, nejedná se o první pokus ostrovní republiky vstoupit do EU. První přístupové rozhovory byly zahájeny již v roce 2009. V časech tehdy kulminující finanční krize se členství jevilo jako potenciální cesta k záchraně islandské ekonomiky. Kvůli pádu finančních trhů zkrachovaly v zemi tři největší komerční banky a rovněž razantně vzrostl poměr dluhu k HDP, čímž se snížila schopnost splácet vlastní závazky. Premiérce Johanně Sigurdardóttir se podařilo krizi díky půjčce Mezinárodního měnového fondu a razantním škrtům zažehnat. S pokračujícím funkčním obdobím se ekonomický stav stabilizoval, vláda svižně postupovala ve vyjednávacích kolech přístupových kapitol. Ke konci historicky první levicové vlády v historii země se Sigurdardóttir rozhodla vyjednávání o vstupu pozastavit. Šlo o ryze pragmatický krok. Průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že svůj post neobhájí, a tak proces pouze pozastavila, aby nastupující vláda přístupové rozhovory formálně neukončila.
Islandský ministr zahraničních věcí sice v roce 2015 oficiálně tlumočil v Bruselu dopis adresovaný Evropské komisi, že by stát neměl být řazen mezi kandidátské země Evropské unie. Formálně však k definitivnímu odchodu od jednání nedošlo jako tomu bylo například u Švýcarska. Samotné znovuzahájení procesu však nemusí nic znamenat. Ostrovní stát by mohl narazit na řadu ‚‚problematických’’ bodů evropské legislativy v otázce rybolovu.
Dalo by se říci, že je země na rybolovu existenčně závislá. Současně vymáhaná nařízení by vyjednávání mohly na nějaký čas zbrzdit, jelikož islandské zákony jsou zrovna v této otázce liberálnější a rybolov je vyhrazen výhradně pro vlastní občany. Se vstupem mezi ‚‚Sedmadvacítku’’ by své výsostné vody musel sdílet i s ostatními členskými státy. Proti může promluvit i argument ztráty národní identity.
Současné průzkumy veřejného mínění naznačují spíše přijatelnost možného členství v Evropské unii. Ještě před šestnácti lety bylo pro většinu Islanďanů nepřijatelné. Nyní islandská veřejnost svůj pohled přehodnotila. Voliči vládních stran tento krok obhajují a od potenciálního vstupu do organizace si mnoho slibují, podporovatelé opozice hodlají v připravovaném referendu hlasovat proti. Poslední data však poukazují na to, že je zde stále pětina nerozhodnutých ani pro jednu z nabízených variant.
Jak již bylo zmíněno, samotné schválení znovuobnovení jednání z hlediska celé procedury nic neznamená. Island by posléze čekalo ještě jedno referendum, co by buď vstup do EU posvětilo, nebo naopak vyvrátilo. Vyjma něj běží přístupová jednání ještě s Černou horou i Ukrajinou. Otázka, kdo z trojice bude integrován nejdříve ale zůstane ještě nějaký čas nezodpovězená.
