Plánovaná budoucnost evropského stíhače šesté generace se v posledních měsících dostala do napětí zejména kvůli německým úvahám o možném odchodu z programu FCAS. V Berlíně narůstá přesvědčení, že spolupráce s francouzským Dassaultem přestává být udržitelná – zejména kvůli dlouhodobým sporům o leadership v klíčové „fighter jet“ části projektu. Němečtí představitelé tvrdí, že Paříž prosazuje snahu „vysát německé peníze“ bez odpovídajícího vlivu na vývoj. Francouzská strana naopak argumentuje tím, že Němci se snaží získat přístup k jejich know-how a zároveň si otevřít cestu na tradičně silné francouzské exportní trhy. Tento strategický pat vystavuje celý projekt tlaku a ohrožuje jeho budoucnost. Odstoupení Německa z FCAS by navíc mohlo destabilizovat i další společné projekty, především vývoj nového evropského tanku MGCS – Main Ground Combat System, kde má Berlín, na rozdíl od stíhacího letounu, jasně dominantní roli.
Německý kancléř Fridrich Merz má do konce roku definitivně oznámit, zda Německo v programu FCAS setrvá.
Future Combat Air System (FCAS) je ambiciózní evropský program, který má po roce 2040 nahradit dnešní stíhací letouny Rafale a Eurofighter. Jde o společný projekt Francie, Německa a Španělska, na němž se podílejí především firmy Dassault (vedoucí vývoje stíhacího letounu), Airbus (klíčový partner na německé straně) a španělská Indra (hlavní koordinátor senzorů a elektronických systémů). FCAS stojí na třech vzájemně propojených pilířích: NGF (Next Generation Fighter) jako nový pilotovaný stíhač, Combat Cloud jako síťově propojené digitální prostředí umožňující sdílení dat v reálném čase a Remote Carriers, tedy rojové bezpilotní prostředky sloužící např. ke zpravodajství, rušení či tzv. swarming. Francie od počátku prosazuje, aby byla lídrem vývoje samotného stíhacího letounu. FCAS má představovat odpověď Evropy na rostoucí závislost na amerických technologiích a přinést kontinentu větší strategickou autonomii. Jenže ambice narážejí na realitu: projekt už nyní nabírá na zpoždění.
Samostatný vývoj vlastního stíhače šesté generace by pro Německo i Francii představoval extrémně komplikovanou cestu. Pokud by se Berlín skutečně rozhodl odejít z FCAS, nabízí se dvě hlavní alternativy: užší spolupráce se švédským Saabem, nebo připojení k programu Tempest/GCAP, čemuž rétoricky otevírá dveře Itálie.
Tempest/GCAP (Global Combat Air Programme) je paralelní projekt, na němž spolupracují Spojené království, Itálie a Japonsko. Průmyslové jádro tvoří BAE Systems (UK), Leonardo (IT) a Mitsubishi Heavy Industries (JP). Ambicí programu je uvést nový stíhač do provozu okolo roku 2035, tedy dříve než FCAS.
Tempest má velmi podobný koncept jako FCAS – propojený ekosystém tvořený pilotovaným letounem nové generace, pokročilým cloudovým prostředím a širším spektrem autonomních prostředků. Pro Německo by tak vstup do programu dával smysl z hlediska kompatibility i dlouhodobé interoperability v rámci NATO. Problémem ale může být dominantní role Spojeného království, které jednoznačně vede vývoj letounu.
Další alternativou by pro Německo mohl být nákup amerických F-35, což by sice krátkodobě vyřešilo potřebu moderních schopností, ale dlouhodobě by to mohlo znamenat faktický konec kontinentálního know-how v oblasti vývoje moderních stíhačů. F-35 navíc představuje technologii páté, nikoli šesté generace. Evropa by tak přijala strategickou nevýhodu a definitivně by se stala závislou na americké průmyslové základně. Pro státy, které usilují o vlastní obrannou autonomii jde ale spíše o slepou cestu než skutečné řešení.
Debata o evropské autonomii navíc ukazuje, že politická vůle není jedinou překážkou. Zatímco Evropa se stále hádá o leadership a dělení práce, její rivalové i partneři už šestou generaci vyvíjejí nebo ji přímo testují. Ukazuje se tak, že problém není jen v nedostatku konsenzu a politické vůle, ale i v hlubší strukturální nedokonalosti: roztříštěnosti evropského obranného průmyslu, vzájemném přetahování se a absenci jednotné strategické vize. Bez jasného (vy)řešení nemusí být evropská autonomie realistickým cílem, ať už bude politická deklarace sebeodvážnější.
FCAS měl být vlajkovým projektem evropské obranné autonomie, ale postupně se stal zrcadlem všech slabin, které Evropu v této oblasti provázejí – roztříštěnosti, soutěžení o vliv, pomalého rozhodování a obavy o národní zájmy. Pokud Německo skutečně vystoupí, otevře se celá škála alternativ, z nichž žádná není bez rizika: vstup do Tempestu znamená akceptovat britské vedení, spolupráce se Saabem přináší omezené kapacity a nákup F-35 by Evropu technologicky i politicky ještě více připoutal k USA. V době, kdy světové mocnosti posouvají hranice šesté generace, si Evropa nemůže dovolit další roky přešlapování. Bez jednotného postupu a skutečné ochoty ke kompromisu se sen o evropském stíhači nové generace může zcela rozplynout – a s ním i ambice na strategickou autonomii.
